Rozchod

Koncem roku 2008 přišel den, který nám všem změnil život.

Den, kdy jsme se s Jardou rozešli.

Tatínek nechal hlavu a srdce „někde jinde“ a já se s tím nedokázala smířit.

Doma jsme se věčně kvůli tomu hádali, takže jsme se po vzájemné domluvě rozhodli pro rozchod.

Ještě několik měsíců jsme však bydleli společně.

Oznámili jsme to rodině a já jsem pomalu připravovala babičku na to, že se k ní s holkama nastěhuji.

Bylo to náročné a vyčerpávající období.

Kvůli holčičkám jsme zašli k psycholožce, jak jim to nejlépe a co nejšetrněji sdělit.

Snažili jsme se před nimi na sobě nenechat znát své emoce, ale někdy to bylo prostě těžké.

Jarda nebyl často doma a já zas byla „jenom“ doma, takže mi to už lezlo na mozek.

Byla jsem ráda, když se mi podařilo někdy od všeho alespoň na chvilku vypadnout a přijít na jiné myšlenky.

V lednu 2009 jsem si začala dopisovat s jedním klukem na seznamce, chtěla jsem si prostě jenom pokecat, ani jsem se nechtěla s nikým scházet. Prostě jsem potřebovala komunikovat.

V únoru jsme přece jenom zašli na kafe a bylo nám spolu fajn.

V dubnu jsme šli spolu do Národního divadla a vlastně jsme spolu začali chodit.

Jarda byl víc a víc u své přítelkyně.

A pak přišel čas, kdy jsme to už museli říci holčičkám, protože jsme se měly v červenci stěhovat k babičce.

Psycholožka nám poradila jak s nimi jednat, že jim máme odpovídat v klidu na všechny jejich otázky a snažit se v klidu, bez výčitek a vzájemných hádek s nimi o tom mluvit.

Takže jsme si s nimi sedli u nich v pokojíčku a řekli jim to.

Verunka nám okamžitě začala pokládat otázky typu: „a proč už spolu nebudete bydlet, to už se nemáte rádi“ a podobně. Kačenka seděla na koberci a hrála si, vypadalo to, že nás ani nevnímá, prostě se s námi nebavila.

Verunka diskutovala, snažila se to pochopit, což bylo těžké. Hlavička jí to prostě nebrala, proč, když se rodiče milovali, proč už se nemilují a to už nemilujeme ani je?

Museli jsme se hodně držet, Jarda v jednu chvíli odešel se slzami v očích pryč z pokoje, aby se zklidnil.

Verunka nás chtěla logicky oba a nechtěla ani o jednoho z nás přijít.

Snažili jsme se jim vysvětlit, že je budeme vždycky milovat pořád stejně a nic to nezmění.

Asi za měsíc to Kačence začalo docházet, jenže byla uzavřená a s nikým z nás se o tom nebavila. Začalo období nočních děsů.

Brečela ze spaní, a když jsme jí probudili, vůbec nevěděla, že brečí a ani proč a nebyla k zastavení. Vždycky se zklidnila až v náručí a pak zase usnula.

Úplně poprvé, jsme je nechali v létě občas přes noc u babiček a dědečků, aby si zvykly na jiné autority, než půjdou do školky.

Byli jsme s nimi u zápisu a přijali je, takže jsme měli opravdu radost, protože to bylo období, kdy bylo hodně dětí a málo míst ve školkách.

Holky byly hrozný mamánci, takže jsme je o prázdninách dali k prarodičům na chatu.

Já mezi tím připravovala bydlení a stěhovala naše věci k babičce.

Chtěla jsem, aby u toho nebyly a nemusely vnímat to, že odcházíme z domova.

Všechno jsem připravila a přivezla jsem si je z chaty už do nového.

Byly trochu mimo, ale bydlení se jim líbilo, měly jsme společně jeden pokoj, takže byly nadšené, že budeme společně spát v jedné místnosti.

Občas se ptaly, kdy zase půjdeme domů, než pochopily, že už se tam nevrátíme.

Vlastně od stěhování neřekly „doma“. Prostě jsme bydlely na Žižkově, ale domov se tomu nějak říkat nenaučily.

Když měly jít prvně k tátovi na víkend, tak šli všichni nejdříve do ZOO, a pak, když je chtěl vzít k němu, tak se v baráku rozbrečely, že nahoru půjdou až s maminkou.

Přivezl mi je úplně hotovej, že neví co s nima, ale musel to překonat.

Časem si zvykly a už to nebyl problém.

Seznámily se s jeho Danou a občas mi o ní vyprávěly, že se její dceři narodilo miminko a tatínek je vlastně její nevlastní dědeček, tak jsem je nechala vypovídat a přešla jsem to.

Časem se začaly na víkendy s tátou těšit. A říkaly, že jsou buď s maminkou na Žižkově, nebo s tatínkem na Vinohradech. Domov nebylo ani jedno místo.:o(

Seznámila jsem je s přítelem Petrem, on měl shodou okolností také 2 dcery, a také Kateřinu a Veroniku. :o)

Od té doby začaly ony i my, říkat jeho dcerám velká Kačka a Verčánek, abychom je všechny odlišili.

Velké Kačce byly 4 roky a Verčánkovi 15.

Byly z nich nadšené a hned byly kamarádky.

Koncem léta jsme jeli prvně na společnou dovolenou ke kamarádce do Jeseníků.

Moc se jim tam líbilo, měli tam farmu a spoustu zvířátek. Třeba oslíka, na kterém se mohly svézt. Koně, jaky, pejsky a kočky, prostě zvěřinec.

Ale největší atrakcí byla ohromná trampolína.

Všechny naše děti spaly v jednom pokoji a my s Petrem v druhém.

Ráno když mě přišly holky vzbudit a viděly, že mě Petr drží za ruku, tak se zlobily: „proč tě drží, ať tě nechá.“ Prostě si mě hlídaly!:o)

Kačka měla nepravidelně své noční běsy, budila se s pláčem a občas se v noci počůrala.

Byl to pravděpodobně následek rozchodu, ale časem se to srovnalo a jiné následky z toho naštěstí nebyly.

Byly rády, že s tatínkem dobře vycházíme, že se spolu bavíme a nehádáme se.

Rozhodně jsme spolu vycházeli lépe než před rozchodem.

Napětí se vytratilo a to bylo důležité.

Holky vždycky vycítily, když jsem byla na nervy, pak byly i ony špatné.

S Jardou jsme se od začátku na všem domlouvali společně a vše kolem holek řešili spolu. Navštěvoval je, kdy chtěl, aby viděly, že je má rád a že je tu pro ně.

K lékařům, na třídní schůzky, do školky i na besídky jsme chodili spolu, aby tam měly nás oba.

Snažili jsme se, aby to pro ně byl co nejmenší stres. A jsme rádi, že se nám to podařilo.