První měsíc života

První měsíc byl nejhorší. Nikdo nám první měsíc nemohl potvrdit, že děti budou žít.

Po týdnu v porodnici mě pustili domu. Byla jsem ráda, protože to prostředí mě Vážně ubíjelo. Ostatní maminky měly děti u sebe a já tam byla sama. Je fakt, že jsem celé dny i večery trávila na ARU, takže na pokoji jsem moc nepobyla, ale ty noci byly hrozný.

Musela jsem se psychicky zklidnit, jinak bych asi byla zralá na Bohnice, takže pobyt doma mi opravdu prospěl.

Každé ráno jsem jela do porodnice a byla jsem u holčiček až do večera, kdy mě v porodnici vyzvedl tatínek a pak jsme jeli společně domů.

Vždy večer, někdy kolem desáté, jsme ještě volali na oddělení, jestli jsou děti v pořádku. Večer se vždy miminka vážila a rodiče si mohli volat, jak jsou na tom. Mimčo totiž po porodu ještě shodí svoji porodní váhu přibližně o 10%. A asi každý rodič čeká na den, kdy se křivka zastaví a mimčo bude zase přibírat.

Asi po jednom, nebo dvou týdnech na ARU jsme mohli prvně „klokánkovat“. Což znamená, že miminko vyndají z inkubátoru, vy se svlečete do půl těla, sednete si do křesla a dají vám ho na hrudník a přikryjí vás dekou a kožešinkou. Je to nádhernej pocit! Takhle sedíte 3 hodiny, do dalšího krmení.

Jediný problém je, po porodu vydržet sedět 3 hodiny bez hnutí :o( … a po císaři se po třech hodinách zvednout z hlubokého křesla, to je fakt zážitek.

Když jsme byli s tatínkem oba na oddělení, tak jeden byl s jednou v jedné místnosti a druhý v druhé místnosti s druhou dcerou. Další věc, která vytrhuje z krásného pocitu, je, když začnou pípat přístroje, že některé miminko přestalo dýchat, to se pak každý modlí, aby to nebylo to jejich. Na pípání reagují sestřičky, přiběhnou, polechtají prcka pod bradičkou, aby se nadechlo.

Denně jsem přicházela na ARO a vždycky se strachem, jestli je vše v pořádku. Vlastně to celé období bylo období permanentního strachu a bezmoci, jenom čekání.

Zpětně se divím, že jsem neskončila u psychiatra.

Jednou jsem přišla na oddělení a mezi dveřmi na mě volala sestřička: „Paní Červinková, nelekejte se...“ ŠOK! „Ona Kačenka chytla nějaký zánět a přestala dýchat, takže za ní dýchá přístroj.“

Chudinka, tam ležela, bez pohybu, všude hadičky a přístroj co za ní dýchal.

Kačka už v břiše, byla pohodlná, roztažená, tak to bylo i po porodu, věčně rozcapený nožičky a když byl problém, nenamáhala se, proč taky. U Verči to bylo jiné, ta bojovala o místo i v břiše a v životě to bylo stejné, prostě bojovala!

Asi po měsíci co byly holky na ARU, mi nebylo dobře, a tak za holkama šel tatínek sám, přišel k Verunčinýmu inkubátoru a on byl PRÁZDNÝ! Málem se složil! V tom za nim přiběhla sestra a křičela: „pane Bašta nelekejte se, my jsme Verunku přeložili už na JIPku!“ Byla jsem ráda, že jsem ten den za holkama nešla, ten šok bych asi nerozdejchala.Jednou zase, když jsem Kačku „klokánkovala“, seděla jsem v křesle vedle jejího inkubátoru a měla jí na sobě, tak se najednou z ničeho nic, dveře inkubátoru otevřely a padaly přímo na nás, periferně jsem zahlédla pohyb a stačila dát ruku přes její hlavičku. Díky tomu se jí nic nestalo, praštily mi do ruky, ona se lekla a začala plakat. Přiběhly lékařky a sestry, sestra co měla na starosti inkubátor dostala takovýho sprďana od doktorek, že se celá klepala a pořád se mi omlouvala.

Já ze šoku brečela a sestra k tomu neměla daleko. Když jsem si představila co se mohlo stát...brrrr!

Od té doby sestřička, vždy když jsem Kačku „klokánkovala“, tak dveře inkubátoru preventivně přelepovala izolepou. Teď už se tomu můžeme jen zasmát, ale tenkrát jsem byla zralá na psychiatra.

Po měsíci v porodnici holčičky dosáhly svého prvního kila, Kačenka byla o týden déle na ARU, ale pak už se stěhovala za sestrou na JIPku. Už to bylo veselejší. Měly inkubátory vedle sebe a poprvé jsme si je mohli chovat obě najednou! To byl teprve nádhernej pocit, mít je obě u sebe. Vlastně i ony byly u sebe prvně po porodu. Byli jsme šťastný.