Konečně doma

Konečně jsme měli ty naše poklady doma na stálo.:o)

Dostali jsme seznam dětských lékařů, kteří jsou ochotni se ujmout nedonošených dětí. Vybrali jsme si lékařku, kterou jsme měli nejblíž. Ta se přišla podívat k nám domů a objednala nás rovnou do poradny.

Ze začátku jsme domů nebrali žádné návštěvy, báli jsme se nákazy.

Na leden jsme byli objednaní do porodnice na očkování. Holky musely dostat speciální očkování, kvůli nezralosti plic, kdyby náhodou onemocněly, tak aby to rozdejchaly. Očkování proplácela pojišťovna. Bohužel na ní měla nárok pouze Kačenka, Verunka začala samostatně dýchat asi o týden dříve než Kačenka, takže se nevešla do limitu a vakcínu bychom si museli zaplatit. Jenže cena se pohybovala kolem 20.000,-Kč:o(

Naštěstí to lékaři v porodnici vyřešili tak, že jim vakcíny naředili, aby dávky byli pro obě. Jinak bychom na to asi neměli. Nechápu pojišťovny, to by jako nechali ty děti raději umřít, to mi hlava prostě nebere!

Ze začátku jsme byli tak paranoidní a báli jsme se, že jsme používali jen antibakteriální mýdlo, a vše jsme desinfikovali.

Naštěstí holky byly zdravé a bez komplikací. Na vycházky jsme s nimi nesměli, byli jsme pouze doma.

Skoro každý týden jsme chodili a jezdili po různých doktorech a nemocnicích na různá vyšetření a kontroly.

Vzhledem k tomu, že měly hemangiomy, tak jsme museli jezdit i do Motola na kožní a na onkologii, protože u dětí s hemangiomy často hrozí vnitřní nádorová onemocnění.

Každý den jsme cvičili Vojtovu metodu a čas jsme měřili od krmení ke krmení.

Vojtovka se holkám vůbec nelíbila, hrozně u ní plakaly, ale to se nedalo nic dělat, cvičit jsme s nimi museli!

Půjčili jsme si na rok monitory dechu, abychom měli kontrolu, kdyby náhodou přestaly dýchat. Nejhorší šoky byly, když jeden z nás ten monitor zapomněl vypnout a vyndal mimča z postýlky, ten druhý pak vylítl celý vylekaný co se děje.

Na krmení jsem si pořídila kojící polštář, bylo bezva si je na něj obě položit a krmit je naráz.

Případně jsme krmili s tatínkem, každý jednu.

Koupání jsme měli taky dobře sehraný, tatínek se „naložil“ do vany a já mu přinesla jednu holčičku a než jí vykoupal, tak jsem vysvlékla druhou a vyměnili jsme si je. Celé koupání nám nezabralo ani 20 minut. Holčičky koupání milovaly a ve vodě se cítily dobře.

Nejhorší bylo asi to, že měly neustále hlad a nemohly dostat víc mlíčka.

Hlavně v noci brečely hlady, nejdříve fungovalo, že se přisály k prsu, ale postupem času zjistily, že z něj moc neteče. Zkoušela jsem i vodu z flaštičky, ale to se nechaly ošálit jen jednou, než zjistily, že je to „jen“ voda. A tak jsme taky pár nocí prochodila a chovala jednu po druhé, když jedna usnula, mohla jsem vzít druhou řvoucí a chodit s ní.:o))

Jinak to byly, ale zlatíčka, byly hrozně hodné.

Když nemohly přes den spát, vždy zaručeně zabral vysavač, jakmile jsem začala luxovat, během chvilky usnuly.:o)

Jak jsem za celé těhotenství moc nepřibrala, tak po porodu jsem nabrala 10 kilo, hlavně díky tomu, že jsem byla jenom doma, ven jsem se dostala pouze při kontrolách u lékařů a v nemocnici.

Na první procházku jsem mohla s holčičkami vyrazit až v dubnu. A pak už to bylo veselejší.