Kačenka a její operace

Stále jsme chodili na spoustu vyšetření, ale už toho nebylo tolik.

Jen Kačenka měla problémy s hemangiomy, jak rostla, tak se zvětšovaly i oni. Bohužel největší měla na bradičce a druhý na ramínku. Ostatní byly celkem v pohodě.

Ten na bradičce jí dost překážel. Zachytával za něj zip, ona se do něho škrábala, prostě jí vadil.

Bohužel do něj dostala i zánět. Riziko je, že hemangiom je dost krvácivý, takže kdyby došlo k poranění, mohlo by to být nebezpečné.

Dopadlo to tak, že na narozeniny šla na svou první operaci. To jí operovali ramínko, s tím, že ten na bradičce odstranit nemohou, že to musí udělat na zubním, při další operaci. :o(

Takže na svůj svátek v prosinci, šla na svou druhou operaci. (Fajn dárky!)

První operace, byla podle mne horší, když mi ji přivezly ze sálu, držely jí v kočárku dvě sestry, daly mi jí do náruče, do křesla, abych jí chovala, než se probere.

 Hrůza, byla bez sebe, celá napnutá, škubala s sebou, vůbec nešla zastavit. Musela jsem jí nožičky držet mezi nohama a pevně jí držet.

Druhá operace už byla lepší. Po operaci jí dali rovnou na JIP a byla i klidnější.

Byla jsem ráda, že si ty operace prodělala v prvním roce, že si to alespoň nebude pamatovat a nebude mít později fobii z bílých plášťů.

Jinak byla statečná, neplakala, teda plakala pouze když jí drželo asi 5 lidí a snažili se jí převázat obvaz a nebo když jí kanylkou dávali
antibiotika a léky proti boplesti, to jí praskla žilka a šlo to mimo a natekla jí ručička, tak to zkoušeli nožičkou, ale to bylo taky hrozný,
nakonec primář druhý den rozhodl že léky jsou zbytečné. Že to neni hluboké a ať jí těma antibiotikama necpou...to jsem byla ráda, jinak by jí je
dávali tak týden.

Den po druhé operaci, už byla zas jak sluníčko. Sestřičky si k ní chodily pro úsměv, aby měly lepší den. Vyháněly mě, ať si skočím na nákup, nebo něco zařídit, že jí pohlídají. Na všechny dělala BAF ale bez F taže jen BA :o))))
Se všemi hned kamarádila a na všechny se smála:o)

Po týdnu pobytu v nemocnici, jsme šly domů. Bylo to vlastně prvně od porodnice a hned dvakrát, krátce po sobě, co byly holky jedna bez druhé. Byl to zvláštní pocit i pro nás, být každý „jen“ s jednou.