ARO

Od lékařů jsem se dozvěděla, že Kačenka byla relativně stabilizovaná, Verunku museli po porodu rozdýchávat, měla promáčklý hrudníček. Obě byly na oddělení ARA.

Já zatím čekala na JIPce, až se uvolní pokoj a budou mě moci přeložit. Přišla za mnou sestra, že zjistí co a jak a přijde za mnou, odvede mne do koupelny a pak za holčičkami a na pokoj.

Pak odešla do sesterny zjišťovat informace po telefonu, nechala pootevřené dveře, takže jsem slyšela útržky rozhovoru. Nejdříve jsem zaslechla: „cože, Červinková?“ „zemřelo?“ „zatím to neví...“ pak sestra dveře zavřela a nebylo slyšet už nic.

Myslela jsem, že se zblázním, celá jsem se klepala a nebyla schopná ničeho.

Když sestra přišla, nevydržela jsem to a rovnou jsem se jí zeptala, že jsem zaslechla část rozhovoru, tak co je na tom pravdy a ať mi to řekne!

Uklidňovala mě, že jsou obě holčičky v pořádku, že to nebylo vůbec o nich! Že to bylo o malém Ševčíkovi, kterého rozdýchávali a někdo vypustil zbrklou informaci, že zemřel, naštěstí se nedostala k mamince!

Pomohla mi sednout si, ale udělalo se mi špatně, tak mi ještě chvilku masírovala záda, seděla jsem s hlavou u kolen a klepala se.

Pak mi pomohla vstát a pomalu jsme šly chodbou do koupelny. Po cestě jsme potkaly dvě lékařky, které se ptaly po paní Červinkové. To už jsem nevydržela a málem jsem se složila. Daly mě rychle na kolečkové křeslo a snažily se mi vysvětlit, že to bylo jen nedorozumění. Jdou se mi prý představit, každá z lékařek má na starosti jednu z holčiček.

Po sprše jsem měla jít na ARO za holčičkami, hrozně jsem se bála, vůbec jsem tam sama nechtěla, chtěla jsem počkat na tatínka a jít tam až společně. Ale sestra nekompromisně rozhodla: „tak to tedy ne, jdeme hned!“

Na ARU jsem si nejdříve musela umýt a vydezinfikovat ruce, potom mi odvedli do místnosti plné inkubátorů a přístrojů, každou chvilku nějaký přístroj „pípal“, to některé z miminek přestalo dýchat, sestry miminko polechtaly, nebo jinak probraly, aby se opět nadechlo.

Byla jsem fascinovaná. Kačenka ležela v jednom pokoji a Verunka v druhém, proto měla každá svojí doktorku, ta měla na starost vždy jednu místnost.

„Něco“ tak malého jsem nikdy neviděla! Byl to zázrak, že takhle malá miminka zachraňují. V některých porodnicích se k takto nedonošeným miminkům chovají jako k potratu. Byla jsem vděčná za to, že jsme si vybrali Apolináře. Jsou tam na to vybaveni a starají se o ty drobečky perfektně.

Miminka v inkubátoru vypadají jako staří lidé, nebo jako z jiné planety, na to jak jsou malinký, mají neuvěřitelně velké nohy. Jsou ze začátku slepá, na nožičkách mají připevněné diody, které svítí. Miminka na ARU nemají ani oblečení, takhle malé velikosti u nás nejdou ani sehnat (tedy alespoň v roce 2005 to byl nadlidský úkon). Vzhledem k tomu, že si miminka nedokážou udržet teplotu, jsou v inkubátoru zabalená většinou ještě do deky. Čepičky a ponožky, které nejde nikde koupit, jim ve volných chvílích pletou a šijí rodiče a zdravotní sestry.

Mohla jsem si na obě i sáhnout, pohladit je, byl to tak nepopsatelný pocit, byla jsem hrozně šťastná a nešťastná zároveň, byly tak drobounký a zranitelný, hrozně jsem se bála, aby se jim nic nestalo. Ale tak nějak to ze mě všechno spadlo, když jsem byla u nich a na vlastní oči se přesvědčila, že jsou tady fakt obě a žijí!