A je TO tady...

Dorazili jsme do porodnice.

Byli jsme tam mezi prvními, ještě před otvíračkou poradny.

Když vyšla sestra, ptala se mi co tam dělám, že mám přijít do poradny až druhý den.

Aniž bych musela dokončit větu, odpověděla si sama: „máte problém, co?“ „Tak seďte a vydržte.“

A tak jsme seděli a čekali... čekali... a čekali...

Všechny maminky co přišly po nás, už byly zase dávno pryč.

Asi tak za hodinu a půl vylezla vrchní sestra a spustila na mě: „Vy tu máte napsáno, že jste přešla k panu profesorovi, já Vám ho tedy zkusím zavolat, ale jestli bude na operačním sále, tak budete muset přijít jindy!“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že je mi úplně jedno, kdo se na mě „podívá,“hlavně, když budu vědět jestli je všechno v pořádku!

Nasupeně odešla zpět do ordinace. Za chvilku vylezla a řekla, že mám štěstí, že pan profesor hned přijde!

No a pak už to jelo... Pan profesor přišel, hlavní sestra byla jak milius, a hned ho obskakovala a nabízela, jestli si chce pacientku (jako mě!) prohlédnout u nich v ordinaci... no úplně jiný člověk!:o)

Pan profesor mě prohlédl a rozhodl – nechají si mě tam! :o(

Od té chvíle mě všude vozil bratříček na vozíku, vlastně jsem nesměla už sama ani na záchod!

Naměřili, že mám opravdu stahy.

Dostala jsem kapačku, otevřená jsem byla na 1 cm.

Přijali mě na předporodní pokoj, kde byly další dvě maminky, co se nesměly hýbat a jedna maminka co přenášela (ta mohla všechno).

Lékaři mi chodili kontrolovat a vysvětlili mi, že děti nemají dozrálé plíce a musím vydržet 48 hodin, aby zabraly kapačky, které proces měly urychlit.

Chtělo se mi brečet, ale v hlavě mi znělo: musíš vydržet, musíš, musíš, musíš...

Přítel byl u mě, na rychlo jsme sháněli můj rodný list, který se nakonec našel u mámy, takže když mi jel pro věci domů, tak jel rychle ještě k našim pro rodný list.

Vlastně ani jména jsme neměli pořádně vybraná, měli jsme 13 dívčích jmen. Vybírali jsme původně důkladně, tak aby měly narozeniny a svátky, alespoň půl roku od sebe.:o) Nicméně původně to bylo vybíráno dle termínu porodu (leden).

Jarda (tatínek) měl své favority: Valérie a Patricie, já měla své favority Kateřina a Veronika.

Ale když mě viděl, jak vypadám a jak mi je, tak rozhodl – dáme „tvoje“ jména.

Mimochodem, klučičí jména byli jednodušší, to jsme měli pouze 3 favority společné – Filip, Jakub a Marek.

Pan profesor se na mne přišel několikrát podívat, vysvětlil mi, že se musí sejít konsilium, aby rozhodli. Jde o to, že začalo docházet k sourozenecké transfuzi, a musejí vystihnout správný okamžik, aby zachránili obě miminka!

Kolem šesté večer, mě znovu zkontrolovali. Byla jsem otevřená už na 4cm. Takže bylo rozhodnuto!

Až se v šest vymění směna, jdu na sál!

Od té chvíle jsem byla tak vyklepaná, že jsem měla co dělat, abych vnímala své okolí.

Střídali se u mě sestry, nejdříve mi daly mísu abych se mohla alespoň vyčůrat, (což v mém stavu byl vážně nadlidský úkon) pak mě přišli oholit, no a pak přišla anestezioložka. Ta nám vysvětlila možnosti. Buď celková narkόza, nebo epidurál.

U epidurálu se prodlouží čas na záchranu dětí asi o 20 minut. V celkové narkόze můžu být jen určitou dobu, aby to neovlivnilo děti.

Jasně, že jsem se rozhodla pro epidurál!

S přítelem jsme řešili přítomnost u porodu, bál se, ale nabídl se, že by tam byl. Bylo nám řečeno, že v těchto případech to není dobrý nápad, zakázat mu to nemůžou, ale nikdo si ho nebude všímat, kdyby se mu udělalo špatně, všichni budou zachraňovat děti. Tak jsme se shodli, že to vážně není dobrý nápad. A tak čekal na chodbě.

Odváděli mě na porodní sál, byla jsem nahé, vibrující monstrum, snad jsem cvakala i zubama, jak jsem se klepala, sotva jsem se mohla na něco soustředit! A do toho za mnou běžela paní z matriky a volala: „ A jak se bude jmenovat Áčko a jak Béčko, mladá paní?“ Koukala jsem na ní, jak na zjevení.

Přitom jí to přítel hlásil už asi před půl hodinou. Mě to bylo v tu chvíli úplně jedno! Řekla jsem jí něco v tom smyslu, ať se zeptá přítele, že fakt nevím!

Odběhla na chodbu a byla pryč...

A já si krok sun krok, na sál, vibrovala dál...